Z historie bludovského mlýna

Počátky vodního mlynářství zasahují už do starověku, kdy staří Řekové a Římané používali vodní kolo na spodní vodu. Avšak ve střední Evropě se první mlýny objevují až o několik staletí později. V českých zemích je zaznamenáváme častěji při klášteřích a kapitulách teprve ve 12. století. Postupný rozkvět mlynářství však přišel zhruba ve 13. a především hlavně ve 14. století. Tehdy se vodní mlýny nacházely takřka všude, kde se vyskytovala tekoucí voda. Mlynářství se stávalo velmi výnosným podnikáním, proto si tyto podniky nechávali hojně budovat majitelé tehdejších panství, ať už to byl panovník, církev, šlechta, či město. Již tenkrát také určovala vrchnost svým poddaným, ve kterém mlýně si mohou nechat semlít své obilí, a v případě výskytu několika vodních mlýnů na stejném panství, byla každá vesnice přiřazena k určitému z nich.

V oblasti Šumperska a Zábřežska bychom takových vodních mlýnů nalezli v dřívějších dobách na řekách a potocích nespočet. Do dnešních dnů zůstal patrně v  paměti lidí snad jen takzvaný Habermannův mlýn v Bludově, který je v  povědomí především z důvodu ne zcela vyjasněné události z konce druhé světové války dotýkající se zmizení tehdejšího mlynáře Huberta Habermanna, která se konečně stala i námětem stejnojmenného filmu. Historie tohoto mlýnského stavení ovšem sahá mnohem hlouběji do minulosti, a i když neznáme přesný rok vystavění bludovského mlýna, zmínky o působení mlynáře v obci objevujeme již v 16. století.

Ty se konkrétně vážou k roku 1567, kdy vydal Bedřich st. ze Žerotína listinu pro bludovské poddané, v níž potvrzuje hranice obecních polí, luk a lesů a ve které je obsažena rovněž zmínka o fojtovém mlýně, ke kterému byl přidán kus obecní louky, aby se při mlýně mohl chovat dobytek, a za to mají být obci odváděny ročně 4 bílé groše o sv. Jiří. Daný zápis nám poukazuje na skutečnost, že v dřívější době byl bludovský mlýn úzce spjat s fojtem (rychtářem), kdy mu byl vrchností pronajímán k užívání.

Další zmínka se poté objevuje počátkem roku 1589, kdy bludovský mlynář Tomáš ve své závěti odkázal svůj statek se vším příslušenstvím své druhé manželce Anně. Tenkrát po něm zůstalo zároveň několik sirotků, z prvního manželství to byli Řehák, Manda, Anka, Vávra, Anežka a Matouš, s druhou ženou pak přivedl na svět ještě dcery Dorotu a opět Anežku. Od roku 1590 se každopádně objevuje v zápisech jistý Václav Tománek, jenž místo ovdovělé mlynářky Anny vyplácel tzv. spravedlnosti případným nápadníkům sám. Jednalo se o dědičné podíly a také všelijaké dluhy váznoucí na onom statku. Jedna z možností je, že Václav Tománek mohl být novým mlynářem v Bludově, přičemž je přípustné, že si vše zajistil právě vhodným sňatkem s ovdovělou Annou.

V oné době se v Bludově zdržoval i jistý Pavlíček mlynářův, ten zemřel roku 1595 a grunt po něm převzal jeho syn Jakub. Zda byl i on nějakým způsobem spřízněn s mlynářskou rodinou v daném místě nelze z důvodu absence dalších písemných pramenů s určitostí říct.

V 17. století se o existenci mlýna a jeho podobě dozvídáme především z urbářů bludovského panství, v nichž se právě objevují povinnosti, které měl mlynář vůči své vrchnosti. Z urbáře vztahujícímu se k roku 1623, jenž se dochoval v opise, zjišťujeme, že z bludovského mlýna o třech vodních kolech na jisté vodě[1] tehdy odevzdával mlynář ročně 53 korců tvrdého obilí po 2 zlatých moravských, celkem tedy 106 zl. m., a pak 16 korců omatky, neboli mlýnského prachu, po 15 groších, tedy celkem 13 zl. m. Následující urbář datovaný před rok 1654 je daleko podrobnější. O podobě mlýna sděluje, že má dvě kola moučná, tedy k mletí mouky, a třetí tzv. kašník, jedná se o kašové mlýnské složení sloužící k mletí prosa, a to k výrobě jáhel na prosnou kaši. O mlýnském platu dále praví: „dává se z něho do roka platu, na jistej vodě jsouce, žita 106 měřic (3 mety 16 měřic)[2], item vomatky neb prachu mlýnského, kterýž se přes zimu pro dobytek užívá 52 měřic (1 met 12 měřic) [3]. Item na penězích za krmení vepřů dává 10 zl. m.“ Mlynář byl kdysi povinován vykrmením vepřů pro panstvo, z této povinnosti se právě často vyplácel v penězích.

Při bludovském mlýně si nechal roku 1631 tehdejší majitel panství vystavět pilu k řezání prken. Potřebné dříví dováželi vždy v zimním čase poddaní ze vsi Rejchartic, a sice z panských lesů nad Felvízem (dnešní Lužnou). Na panské pile byly řezány klády nejen pro potřebu vrchnosti, ale zároveň ji mohli využívat také bludovští poddaní, ať už k nařezání vlastního dřeva, anebo k zakoupení prken. Dle zápisu v urbáři však na bludovském panství takováto pila fungovala již dříve, z nějakého důvodu ale zanikla a panstvo tak muselo nařezaná prkna, která byla hojně využívána při stavbách a opravách mlýnů, stavů, rybníků i při dalších hospodářstvích, každoročně nakupovat za mnoho zlatých jinde, proto bylo výhodné zbudovat si vlastní pilu při mlýně. Každý rok z ní bylo odváděno na úroku vrchnosti 40 zl. m.

Roku 1718 nechala vrchnost sepsat s novým nájemcem bludovského mlýna Jiřím Schreyerem zákupní smlouvu, ve které byly vypsány veškerá práva a povinnosti budoucích mlynářů, avšak není známo její skutečné znění, neboť o její existenci se dovídáme teprve z kupní smlouvy z roku 1758, která na ní upozorňuje a která nám rovněž předkládá další vlastníky mlýnského zařízení v první polovině 18. století. Po Jiřím Schreyerovi užíval mlýn jistý Franz Pothorni (od r. 1727), poté přešel do držby Franze Riedigera (od r. 1748) až konečně jej získal do dědičného nájmu za sumu 1750 zlatých rýnských dne 31. srpna 1758 právě Johann Einaigel. S jeho osobou se na mlýně usazuje na více jak sto let rod Einaiglů.

Hrabě Žerotín si nechal roku 1741 vyhotovit knihu popisující dominikální a rustikální pozemky panství bludovského, ve které je obsažena rovněž dobová mapa katastru vsi Bludov a právě na ní lze vidět první známé vyobrazení areálu vodního mlýna. Ten se skládal z několika staveb rozložených na pravém břehu mlýnského náhonu, v jejich sousedství se rozprostírala obecní louka, kterou si mlynář pronajímal každoročně k užívání, jak již bylo dříve zmíněno, na levém břehu se zase nacházela panská pila, která byla z obou stran obklopena panskými rybníky, jmenovitě Špalek, Bezděk, Ryšán, Malý mlýnský rybník, Starý a Nový rybník. Skrze území mlýna se pak táhla spojovací cesta mezi Bludovem a Postřelmovem.  

Z ekonomických důvodů byl mlýn nejčastěji obsluhován jen členy mlynářovy rodiny, přesto se můžeme setkat ještě s dalšími lidmi, kteří v případě potřeby vypomáhali. Jedná se o mlynářské učně (prášky), kteří na mlýně pomáhali při různých pracích, někdy jich bylo potřeba i v hospodářství, za pomoc obdrželi stravu, ubytování a dohodnuté týdenní kapesné. Dalším mohl být tovaryš, což byl vyučený mlynář bez praxe, jenž pracoval za kolísavý plat v úkolové mzdě s poskytnutím stravy a ubytování. Zato mládek byl již mlynář s praxí samostatně pracující za stálý plat a na celou mlýnskou „chasu“ konečně dohlížel stárek, který měl již víceletou praxi a který rovněž obsluhoval zákazníky a dbal o řádný chod mlýnského zařízení. Při sestavování nového tereziánského katastru v polovině 18. století je v rektifikačních aktech uveden jistý Antonín Rozbroy, který je titulován coby „alter mihler“, patrně se jedná právě o stárka z bludovského mlýna.

Mlynář Johann Einaigel přišel do Bludova ze sousední vsi Chromeč, kde jeho otec vlastnil hospodu. Narodil se dne 24. listopadu 1727 a již od raného dětství byl jisto jistě v kontaktu s mlynářským prostředím, neboť jeho matka Anna Marie pocházela z mlynářského rodu Wernerů[4], toho času sedícího na nedalekém Hraničním mlýně, který jak už název napovídá, stál na hranici bludovského a zábřežského panství mezi Chromčí a Postřelmůvkem. Aby si mohl v budoucnu najmout mlýn a provozovat tak mlynářské řemeslo, musel absolvovat příslušné vzdělání.

Zhruba ve svých čtrnácti letech nastupovali takoví chlapci do učení, které trvalo celé tři roky. Lze se domnívat, že svá učednická léta mohl strávit Johann Eineigl u svých příbuzných na Hraničním mlýně. Během oné doby bylo náplní jeho práce hlavně smetání mlýnského prachu, z daného důvodu se těmto učňům často říkalo prášek. Zároveň se seznamoval i s dalšími činnostmi mlynářského povolání. Když se chtěl posléze stát tovaryšem, musel vykonat zkoušku u mlynářského mistra na jiném mlýně, aby se zaručila nestrannost. Poté získal výuční list. Tehdy bývalo zvykem, že se nový tovaryš vypravil na tzv. vandr, aby získával další zkušenosti a potřebnou praxi. Mohl přejít pouze na sousední mlýn, anebo cestovat i na cizí panství. Doba vandru byla většinou jeden rok, pokud se tovaryš neměl kam vrátit, zůstával v nějakém mlýně i nadále až do doby, než mlýn zdědil po otci, eventuelně získal jiný mlýn od vrchnosti do nájmu. Vše bylo ovšem podmíněno složením tzv. mistrovských zkoušek. Kde strávil svou mlynářskou praxi Johann Eineigl nebylo bohužel z pramenů zjištěno, koneckonců mohl pracovat i na bludovském mlýně, který si roku 1758 pronajal.

V 18. století byla u mlýna zřízena olejna sloužící k lisování lněných semen. Získaný olej se tehdy využíval především k technickým účelům. Mořilo se jím dřevo staveb, ošetřovalo nářadí a taktéž sloužil k léčení. Výjimečně byl používán i v kuchyni. Olej se tenkrát lisoval rovněž z bukvic, semen slunečnice, časem též z řepky. Nájemcem olejny byl povětšinou některý z bludovských poddaných, od roku 1765 jím byl Josef Pospíšil, jenž zařízení přenechal roku 1790 v užívání svému zeťovi Jakubu Bartošovi, a sice obytné stavení a olejnu se vším nářadím, jakož i všemi právy a povinnostmi zajištěnými příslušnou smlouvou, ve které je zároveň podotknuto, že Josef Pospíšil se doposud staral i o panskou pilu, a proto vrchnost přiznala právo na ní řezati taktéž novému nájemci olejny Jakubu Bartošovi. Později přešla olejna, při které se nacházel také výčep, do rukou Františka Fischera (1801), Josefa Čmakala (1808), Jiříka Juřiny (1815), Františka Kruše (1816), či Josefa Kašpara (1818). Celkové příjmy vrchnosti z bludovského mlýna, olejny a pily ročně vynášely téměř 200 zlatých.

V polovině 18. století došlo k rozšíření bludovského mlýna o jedno další mlýnské složení, jak vyplývá z kupní smlouvy z 18. října 1797. Ve skutečnosti ale neměla vrchnost o zbudování dalšího mlecího zařízení tehdy vůbec ponětí, ačkoliv to bylo vymíněno již v zákupní smlouvě z roku 1718, kdy pro takovýto počin musela udělit souhlas. Danou záležitost řešila s novým nájemcem mlýna před sepsáním kupní smlouvy roku 1797. Tehdy byl Petr Eineigl vyzván, aby podal vysvětlení k dané záležitosti. Z dochovaného spisu vyplývá, že i on neměl ponětí, kdy bylo čtvrté mlýnské složení postaveno, zato jeho matka upozornila na skutečnost, že již roku 1758 při zakoupení mlýna jejím zesnulým manželem Johannem Eineiglem toto zařízení existovalo. Musel jej tedy pravděpodobně vystavět bez příslušného povolení předchozí majitel Franz Riediger. V tehdejší kupní smlouvě ovšem nebylo zahrnuto.

Podle své závěti odstoupil roku 1796 Johann Eineigl[5] svůj bludovský mlýn synovi Petrovi (*15. dubna 1772), zároveň ho zplnomocnil, aby se jako ustanovený dědic vyrovnal se svou matkou Annou Marií a se sestrou Teklou, provdanou Rotterovou, mlynářkou v Rudě. V následující kupní smlouvě bylo ujednáno: „Vlastník mlýna bude užívati trojího složení – dříve bylo jen dvojí – na mouku[6] a jednoho na proso, bude ročně platiti 176 zl. r. nájmu správnímu úřadu a dodávati 6 mor. měřic ovsa pokladnímu úřadu. Kdyby mlýn s obytným stavením, kolnicí, vantrokami, násypem, hřídelem, palečním a vodním kolem, koši a moučnicí, avšak pouze pro troje složení, neboť čtvrté, na proso, musí mlynář udržovati si na vlastní náklad, se stavidly kromě hlavního stavidla, které jest vrchnosti postaviti a udržovati, schátral, opraví všecko mlynář na své útraty, popřípadě postaví mlýn od základu, na což dostane od vrchnosti dříví, a to jak na zařízení, tak na stavbu, zadarmo a dovoz od poddaných jako dosud. Mlynář si vyhrazuje, že nebude k jeho škodě postaven dříve nebo později jiný mlýn. Mlýn nesmí však míti více složení bez povolení vrchnosti.“ Taktéž bylo dohodnuto, že veškeré věci ze železa, které mlynář k provozu potřebuje, si zajistí sám, stejně tak mlýnské kameny.

Již dříve bylo nařízeno vesnici Bludov, aby si místní poddaní nechávali své obilí semlít pouze v bludovském mlýně, ale na základě nařízení z 9. srpna 1789 byla tato povinnost změněna jen na doporučení, bez donucení. Za semletí si tenkrát bral mlynář z každého věrtele jenom míru mýta, což neplatilo pro vrchnost, zřízence, deputátníky a panskou čeleď, kterým musel mlít zadarmo.   

Roku 1791 trávil svá učednická léta ve mlýně jistý Léhar z Rovenska, který je znám z ústního vyprávění, neboť se připletl při cestě mezi Bludovem a Postřelmovem za bludovským mlýnem k události zasazení nového dubu[7] vrchností a za svoji zvědavost tenkrát obdržel pohlavek.

O novém nájemci mlýna Petru Eineiglovi se zase dochovala v protokolech zmínka z 26. května 1794, kdy ještě v přítomnosti svého otce Johanna byl v bludovském zámku vyslýchán v trestní věci proti Matoušovi Povýšilovi z Bludova, jenž byl udán, že mlynáři vzal ze džbánku ve skříni peníze. Eineigl nežádal potrestání viníka, pouze napomenutí, aby se příště krádeži vyhnul. Mlynář jej prý neudal pro potrestání, ale z povinnosti vůči vrchnosti.

O tom, že byl mlynář Petr Eineigl dobrý hospodář, svědčí postupné nabývání majetku. Do své držby získal měšťanský dům v Zábřehu, kde býval hostinec. Daná stavba nesla číslo popisné 69 a nacházela se přímo naproti domu Pod Podloubím v tehdejší zástavbě před farním kostelem.[8] Již roku 1804 jej ale prodal za 11 500 zl. r. tamnímu měšťanovi Ignáci Smékalovi. O dva roky později se mu podařilo odkoupit od bludovské obce za 3 600 zl. r. louku zvanou Podryšava ležící mezi mlýnem a řekou Moravou, kterou si v dřívějších dobách bludovští mlynáři pronajímali pro pasení dobytka. Konečně dne 29. července 1813 uzavřel kupní smlouvu s Janem Kulhajem[9] na bludovskou erbovní rychtu čp. 35 stojící v blízkosti farního kostela, kterou získal za sumu 16 296 zlatých rýnských a 36 krejcarů.[10] Tento statek byl osvobozen od povinných robot a nacházel se při něm i výčep. V něm se podle pověsti odehrála událost, při které rychtář sousední vsi Hrabenov v rozjařené náladě nabídl bludovskému rychtáři v okamžiku, kdy mu došli peníze, za soudek piva Kostelíček Božího těla nalézající se v lese na bludovsko-hrabenovských hranicích. Petr Eineigl s nabídkou souhlasil, přičemž nechal vyvalit ze sklepa sud piva a naložit jej hrabenovskému rychtáři na vůz. Od té doby poutní kostel patří k Bludovu.

V srpnu 1807 si stěžoval mlynář Petr Eineigl v bludovském zámku na chromečského mlynáře Františka Königa, jenž si zřídil nad svým mlýnem bez povolení vrchnosti nový splav, kterým ho poškozuje, neboť vytáhne-li za tuhé zimy stavidlo a pouští vodu, tak se voda dělí o ledovou tříšť. František König stížnost uznal a slíbil nápravu.

V osobním životě bludovskému mlynáři zpočátku osud příliš nepřál. V květnu 1799 se oženil s Annou, dcerou Václava Fischera, vyššího správního úředníka bludovského panství. Společně se jim narodilo sedm dětí, dcery Antonia, Marianna, Ernestina, Josefa, Franziska, Agáta a syn Johann, ale všechny zesnuly v dětském věku. Roku 1812 zemřela na zápal plic i jejich matka Anna. Podruhé se Petr Eineigl žení roku 1815 s Mariannou, dcerou šumperského měšťana Václava Drtila. S ní přivedl na svět hned jedenáct dětí, jmenovitě: Jan (*1816), Barbara (*1818), Eleonora (*1820), Alois (*1822), Alex (*1824), Karel (*1826), Amálie (*1829), Tekla (*1831), Magdalena (*1833), Kristýna (*1836) a Vilemína (*1838). Zatímco Jan se po smrti Petra Eineigla roku 1840 ujal bludovského mlýna, tak jeho další syn Alois působil od roku 1850 jako adjunkt okresního soudu v Olomouci, syn Alex převzal do svého užívání bývalou erbovní rychtu a Karel se stal kupcem v Šumperku. 

Okolí bludovského mlýna, které bylo z jedné strany tvořeno ovocnými zahradami a loukou a z druhé strany panskými rybníky se ve 30. letech 19. století začalo pozvolna proměňovat. Patrné to je již na indikačních skicách Stabilního katastru, jež byly pro obec Bludov vytvořeny roku 1834. Způsobeno to bylo zejména postupným rušením tamních rybníků, které byly v dřívějších dobách pro vrchnost zdrojem příjmů. Ryby z nich šly vždy rychle na odbyt, prodávaly se přímo u sádek, anebo na hrázi rybníku. Odebírala je zámecká kuchyně, hospoda při olejně, frankštátský a bratrušovský hostinec, chromečský panský výčep, vrchnostenští úředníci, farář, mlynář, zahradník, šumperští měšťané, ale také hospodářští správcové až z Chudobína, Bouzova či Doubravice. Do roku 1842 byly poslední rybníky vypuštěny a půda na onom místě zorána a upravena na pole, kde měly být napříště pěstovány zemědělské plodiny.

Po smrti Petra Eineigla došlo k rozdělení majetku mezi jeho žijící děti. Bludovský mlýn zdědil po svém otci nejstarší syn Johann, který se po pádu feudalismu začal od roku 1850 aktivně podílet i na správě obce, neboť byl tehdy zvolen obecním radním. Roku 1866 za prusko-rakouských válek došlo k vyrabování bludovského mlýna pruskými vojáky, kteří získané věci využili pro stavbu barikády před nedalekým mostem přes řeku Moravu. Chtěli tak zatarasit rakouským vojákům cestu směřující od Postřelmova na Bludov, neboť předpokládali střet s nimi, k němuž nakonec nedošlo. Rovněž pustili své koně u mlýna do prosa a tím zničili celou tehdejší úrodu. 

Johann Eineigl užíval vodní mlýn do roku 1876, kdy ho od něho převzal jeho syn Johann. Ten mlýnské stavení o dva roky později prodal manželům Klementu a Ludmile Grossovým. Od nich si mlýn nesoucí čp. 69 zpět odkupuje roku 1879 Alex Eineigl, syn bývalého mlynáře a rychtáře Petra Eineigla, který tehdy obdržel v dědictví erbovní rychtu. Tímto skutkem se toto stavení ještě na několik let vrací zpět do rodového majetku. Definitivně o něj přichází kolem roku 1884, kdy jej získal do své držby August Habermann. Na celé události je zajímavé, že se dodnes u potomků rodu Eineiglů traduje, že daný mlýn měl Alex Eineigl s Habermannem prohrát v kartách[11], zda je dané vyprávění pravdivé, se však nepodařilo z dostupných pramenů ověřit. Nutno ovšem podotknout, že v daném roce vyhořela v Bludově rovněž bývalá erbovní rychta, toho času ve vlastnictví Aloise, syna Alexe Eineigla. Ta se již nepodařila obnovit do původní podoby a postupně byly jednotlivé její pozemky i stavení rozprodány. Těmito událostmi bylo završeno více jak stoleté působení Eineiglů v Bludově, kdy patřili k předním váženým členům tamního vesnického obyvatelstva.

S příchodem Augusta Habermanna do Bludova dochází k postupnému rozvoji mlýnského zařízení a zřízení dalších provozů. V roce 1896 vyhořela po zásahu blesku tehdejší olejna, tu si poté Habermann odkoupil, aby roku 1907 zažádal o povolení na témže místě zřídit pilu, což mu bylo okresním hejtmanstvím schváleno, stejně tak již roku 1903 mu byla odsouhlasena výroba šindele.[12]

V roce 1909 bludovský mlýn vyhořel. August Habermann jej nechal znovu vystavět, přičemž původní čtyři vodní kola nahradil výkonnější sdruženou turbínou. Po první světové válce si založil veřejnou obchodní společnost A. Habermann a spol. Tehdy si nechal pro svoji rodinu vystavět v blízkosti mlýna secesní vilu nesoucí čp. 403 a také některá hospodářská stavení. V následných letech se postupně na samotné správě bludovského mlýna a dalších provozů podíleli jeho synové Otto, Gustav a Hubert. Prvorozený Otto však tragicky zahynul při autonehodě roku 1932, druhorozený Gustav zemřel o tři roky později, a tak nakonec podnik převzal nejmladší z bratrů Hubert, který jej držel až do května 1945, kdy došlo k jeho zmizení. Okolnosti této události nejsou do dnešních dnů zcela vyjasněny, obecní kronika Bludova vše popisuje následovně: „Majitel mlýna v Bludově, starousedlík Hubert Habermann, jehož matka byla Češka z Chromče rodem, se v převratových dnech r. 1945 ztratil beze stopy. Udržuje se pověst, že byl neznámým pachatelem pro svoje němectví a snad i pro peníze, které u sebe měl, odpraven. Úřední vyšetřování nevneslo do věci světla. Mrtvola jeho nebyla nikdy nalezena.“  Jeho otec August Habermann byl roku 1946 odsunut společně se svojí snachou a dvěma vnučkami do západního Německa.

Po druhé světové válce byl Habermannův mlýn s pilou, továrnou a statkem zkonfiskován a dán pod národní správu bývalému stárkovi Hynku Hufovi. Při bludovském mlýně fungovala již tehdy vlastní elektrárna, ze které odebíralo proud pro celou obec Družstvo pro vedení a zužitkování elektrické síly. V roce 1947 celý areál převzal do svého užívání národní podnik Severomoravské mlýny v Olomouci a v květnu 1948 se stal jeho závodem. Při té příležitosti byla zrušena parní pila a její zařízení odvezeno. Bývalé hospodářské objekty Habermannova statku přenechal nový majitel počátkem 50. let do užívání vznikajícímu zemědělskému družstvu, které si zde zřídilo vepřín a drůbežárnu. K rozsáhlé rekonstrukci a modernizaci celého areálu pak došlo v letech 1953–1954. Přesto byl bludovský závod Severomoravských mlýnů k 1. březnu 1962 zrušen a přeměněn na míchárnu krmiv. Ta vyhořela již 14. června 1965 a po následné obnově celého objektu byl do něj umístěn velkoobchodní sklad Jednoty. V současnosti se v areálu bývalého mlýna nacházejí různé firmy, ať už kamenictví, či prodej řeziva, zato v Habermannově vile je nyní penzion a restaurace. 

 

Věnováno Štěpánu Brablecovi a jeho mamince Jarmile, rozené Einaiglové, jejichž rod na bludovském mlýně po několik generací hospodařil.

 

Použité prameny a literatura:

SOkA Šumperk, fond Archiv obce Bludov.

SOkA Šumperk, fond Okresní úřad Šumperk.

ZA Opava, pob. Olomouc, fond Sbírka matrik Severomoravského kraje.

ZA Opava, pob. Olomouc, fond Velkostatek Bludov.

MZA Brno, fond G 371, Novotný Jaroslav, opisy moravských urbářů.

MZA Brno, fond D2, rektifikační akta - Bludov.

 

BŘEZINA, Jan: Paměti obce Bludova. Bludov 1927.

SPURNÝ, František a kol.: Bludov dříve a nyní. Bludov 1979.

 

Článek byl publikován ve sborníku Státního okresního archivu Šumperk č. 9 (vyšel v roce 2017).

 

 


[1] Jedná se o mlýn se stálým zdrojem vody, některé mlýny ovšem trpěly nedostatkem vody a v pramenech jsou označovány „mlýny na nestálé, nejisté vodě“, z nich se často odváděly vrchnosti i nižší platy.

[2] Měřice a met byly duté míry pro měření objemu a využívaly se právě k měření obilí. Měřice odpovídala zhruba dnešním 60-70 litrům, dle sdělení v urbáři se tedy 30 měřic rovnalo 1 metu.

[3] Správně by mělo být 42 měřic. Pravděpodobně byla v opise příslušného urbáře udělána chyba.

[4] Rod Wernerů původně působil na mlýně v Jedlí.

[5] Zemřel dne 8. listopadu 1796, jako příčina úmrtí je uvedena „běžná“.

[6] Petr Eineigl při vysvětlování vzniku čtvrtého mlecího zařízení mluví o mlýnském složení na výrobu krup, tzv. krupníku.

[7] O zmíněném dubu nás informuje ještě ve 20. století obecní kronika Bludova, dle které byl v roce 1933 při příležitosti opravy okresní silnice mezi Bludovem a Postřelmovem vyzděn a zabetonován vyhnilý otvor tzv. hraničního „doubku“. Začátkem května 1957 se pak zmíněný strom skácel stářím, i když dle kroniky jeho pád někdo uspíšil tím, že jej vycpal suchou trávou a zapálil.

[8] V daném domě se počátkem 20. století nacházela občanská záložna, v druhé polovině 20. století byl zbořen.

[9] Rod Eineiglů byl spřízněn s rodem Kulhajů, držitelů erbovní rychty, jelikož Josef Eineigl, strýc Petra Eineigla, si vzal za manželku Terezii, dceru zemřelého erbovního rychtáře Jana Františka Kulhaje (+ před rokem 1749).

[10] Jan Březina ve své knize Paměti obce Bludova uvádí, že byla rychta lacino prodána se vším živým i mrtvým inventářem již Janu Eineiglovi. Dle dostupných pramenů si ale erbovní rychtu zakupuje opravdu až jeho syn Petr Eineigl roku 1813, kdy jeho otec je již sedmnáct let po smrti.

[11] Dle sdělení paní Jarmily Brablecové, roz. Einaiglové.

[12] Vedle mlýna na druhém břehu i v této době nadále fungovala panská pila, ta byla zrušena z důvodu zchátralosti až po druhé světové válce, kdy ji nechal zbourat tehdejší držitel bludovského mlýna národní podnik Severomoravské mlýny.

 

Kontakt

Mgr. Adéla Brablecová (roz. Skoumalová) Zábřeh
+420605815814 skoumalova.adela@seznam.cz