Paměti obce Skaličky

Obec Skalička – poloha, název, demografický vývoj

 

Původně samostatná obec Skalička, která se v roce 1950 stala trvalou součástí nedalekého města Zábřeha, leží v jižní části tohoto města ve svahu v nadmořské výšce 342 m. Katastr obce zaujímá rozlohu zhruba 200 ha. Na jižní a západní hranici katastru je Skalička obklopena lesy, které se svažují k řece Moravská Sázava. Na východě sousedí s Ráječkem, na jihu s obcí Jestřebí a severně pod kopcem při břehu řeky se rozkládá bývalá skaličská osada Rudolfov.

Samotný název obce pochází od slova skála, popřípadě skalice, to je potok vytékající ze skály. Až do konce 15. století nese obec pojmenování pouze Skalice. Označení Skalička se vžilo od roku 1492. Lze se ovšem setkat s teorií, že název obce náleží do skupiny jmen shodných s Blanenskem, a tedy si ho s sebou měli přinést kolonisté z jihu Moravy. Skalička se roku 1273 objevuje pod jménem Galicz, 1320 Scalice, 1389 Skalicz, 1444 Skalicžka, 1492 Skalička, 1554 Skalice (Skalicze), 1672 Scaliczka, 1677 Skaliczka, Skalicžka, Skalitschka, Skalitzka, 1771 a 1938 Skalitz.

Starší obecní pečetidlo pocházelo patrně z roku 1686 a v pečetním poli se nacházela květina se třemi čtyřlistými květy a listy (pravděpodobně se jedná o len) a v opise je uvedeno DIEDINA SKALICKA. Užívalo se ještě koncem 18. století, ale k roku 1820 měla ves již nové pečetidlo, které zobrazovalo skálu s vytékajícím potokem, na níž stojí kozoroh doleva směřující. Na pravé straně ze skály vyrůstá jehličnatý strom, na levé straně strom listnatý. Opis zachycuje slova SKALICZKA OBECZNI PECZET.  

Po celou dobu si obec zachovávala ryze český charakter. Teprve na přelomu 19. a 20. století se ve Skaličce objevuje německá menšina. Podle soupisu vizitační komise roku 1677 se ve vsi nacházelo 18 obydlí, z toho pouze polovina byla osídlena. Koncem šedesátých let 18. století žilo ve Skaličce ve 24 domech 175 obyvatel, z nichž 158 patřilo mezi sedláky a tři provozovali řemeslo, a roku 1793 bydlelo ve 32 domech již 190 obyvatel.  V průběhu 19. století počet lidí žijících v obci nadále narůstal a přibližuje nám ho následující tabulka. U roků 1854 a 1869 je uveden počet domů a obyvatel zároveň i s osadou Rudolfov.  

    

 

rok

počet domů

počet obyvatel

čes.

něm.

jiné

1834

46

277

-

-

-

1854

-

647

-

-

-

1869

121

774

-

-

-

1880

54

361

357

4

-

1900

59

540

515

22

3

1910

64

552

488

64

-

1921

67

488

449

36

3

1930

90

546

510

33

3

1970

-

430

-

-

-

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dějiny Skaličky do roku 1945

 

První písemná zmínka o Skaličce pochází z roku 1273, kdy se objevuje pod názvem Galicz ve výčtu vesnic náležejících mohelnickému rychtáři Heřmanovi v listině olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku. V následujících letech se o ní nenacházejí v pramenech žádné zprávy. Teprve k roku 1320 je Skalička připomínána již jako léno olomouckého biskupství. Tehdy ve vsi vlastnili synové rychtáře ze Zábřeha šest a tři čtvrtě lánů polí.

Statek byl následně udělován do držby manům, kteří byli povinni zachovávat lennímu pánovi věrnost a poslušnost. Manské statky Skalička, Rájec, Zvole a Maletín společně s celým mírovským panstvím náležely od druhé poloviny 14. století do mírovské provincie, neboť v té době došlo k přesunu správního a hospodářského centra z Mohelnice na hrad Mírov. Jelikož někteří držitelé Skaličky byli zároveň hejtmany na Mírově, je nutné pohlížet na historii této vsi částečně prostřednictvím dějinných událostí celého mírovského panství.

K roku 1380 vlastnil léno Víšek Ganzar ze Skalice a o devět let později patřila ves již Kuneši ze Zvole, jehož rod držel Skaličku až do roku 1436, kdy Jan Kepina pustil lenní statek Jindřichovi z Žeranovic. Mezi lety 1455–1463 patřila ves Ondřeji ze Skaličky a jeho bratrovi. Následně v roce 1477 postoupil Jan z Petřvaldu léno Janu z Rudkovce, který jej odkázal Petrovi z Maletína. Ten statek později prodal Vavřínu Staruštíkovi z Poličky. V roce 1554 bylo léno Skalička uděleno Petrovi ze Žerotína, který zároveň získal do své držby i tvrz a ves Zvoli, Lukavici, Vlachov, Slavoňov a Krchleby. Jeho bratr Zikmund ze Žerotína pustil kolem roku 1560 statek Tomáši Skálovi z Kolínce a o třináct let později ho Jan Skála z Kolínce postoupil Brikcímu Drahanovskému z Pěnčína, jehož rod poté držel Skaličku až do roku 1617. Toho roku spadlo léno po zemřelém Kryštofu Drahanovském z Pěnčína na olomouckého biskupa Františka z Ditrichštejna.

Během stavovského povstání se sice část mírovského panství postavila proti olomouckému biskupovi, avšak samotný hrad Mírov byl před povstalci ubráněn. Velkou zásluhu na tom měl mírovský hejtman Martin Půhončí z Předmostí, který měl celé panství společně se sousedním svitavským panstvím pronajato od roku 1617. Jelikož věrně sloužil svému lennímu pánovi kardinálovi Františkovi Ditrichštejnovi, tak byl za své služby roku 1623 odměněn manským statkem Skalička.

Tou dobou zastával Martin Půhončí funkci kvartýrkomisaře nasavského regimentu a dne 7. května 1624 ho císař Ferdinand II. povýšil do šlechtického stavu, přičemž mu byl polepšen i stávající erb, jehož podoba je dodnes k vidění na božích mukách z roku 1627, které nechal Martin Půhončí ve Skaličce vystavět. K roku 1625 byl ustanoven regentem veškerých biskupských a ditrichštejnských statků a kromě této funkce se občas stával členem různých komisí, které vyšetřovaly rozličné případy jako například vzpouru v Hranicích v letech 1626–1627 po vpádu Mansfeldských.

Koncem dvacátých let 17. století se Martin Půhončí nespokojil pouze s držbou lenního statku Skalička, a proto podnikl několik kroků k rozšíření svého majetku. Roku 1628 si koupil od své druhé manželky Ludmily tvrz a ves Lešnou se dvorem, patronátem i pivovarem, dále pak vsi Vysokou, Pernou se dvorem, Příluky, Lhotku a dvůr Střítež za 12 000 zl. O rok později si přikoupil dvůr v Mohelnici zvaný Edelhof a následně uzavřel trhovou smlouvu na statek Količín, jenž získal za 5 000 zl. od Fridricha Vojsky, svobodného pána z Bogduňovic a z Količína na Laškově. V roce 1630 byl Martin Půhončí jmenován císařským a biskupským radou. Statek Skaličku držel až do jeho úmrtí roku 1637.

Dalším majitelem manského statku se stal v roce 1639 Lorenc de Conforto. Léno přijal od olomouckého biskupa Leopolda I. Viléma, a to v rozsahu: tvrz a dědinu Skaličku s poplužným dvorem, s oranými i neoranými rolemi, se zahradami, loukami, s potoky, s jedním lesem, s lidmi usedlými i neusedlými, s pustinami a se vším jiným, co k tomuto statku patří. Lorenc de Conforto byl italského původu a celých 33 let sloužil ve vojsku. Skaličku vlastnil po dobu deseti let, dne 30. srpna 1649 zemřel.

V době, kdy statek držel Lorenc de Conforto, potýkalo se celé Zábřežsko s dalšími útrapami třicetileté války. Roku 1643 přitáhla švédská vojska na mírovské panství, kde vypálila část města Mohelnice. Následně zaútočila na hrad Mírov, který se jejich náporu po čtrnáctidenním obléhání neubránil a nakonec byl taktéž vypálen. Popleněn byl i mírovský dvůr, pobrán dobytek a vyloveny rybníky. Od Mírova a Mohelnice pustošily švédské posádky celé okolí. Mnoho vesnic bylo zapáleno a zpustošeno. Těchto událostí nebyl ušetřen ani lenní statek Skalička, jenž se roku 1643 uvádí dokonce jako „úplně zkažený“. Během třicetileté války dvě třetiny vsi zpustly, takže krátce po odchodu posledních švédských vojsk z Moravy bylo ve Skaličce obydleno z osmnácti domů pouze šest.

V letech 1649–1651 bylo léno uděleno do držby Janu Kaltschmiedovi z Eisenbergu, který byl ve službách olomouckého biskupa Leopolda I. Viléma. Do šlechtického (vladyckého) stavu byl povýšen již v roce 1633 společně s udělením predikátu „z Eisenbergu“, posléze roku 1646 byl povýšen do stavu rytířského. K jeho majetku patřily kromě Skaličky také Dřevohostice u Bystřice pod Hostýnem. Od roku 1653 vlastnil Jan Kaltschmied z Eisenbergu vsi Choryni a Loučku u Valašského Meziříčí.

Roku 1651 změnil manský statek opět majitele. Do svého vlastnictví ho získal Václav Vilém Hnátek z Weggefurthu, hejtman na Mírově. O rok později svůj majetek rozšířil ještě o držbu Bílé Lhoty, Páteřína, Střemeníčka a podílu na Hrabech, které získal od manželky Václava Kotulínského z Kotulína za 6 800 zl., dále pak o lenní statek Kladeruby u Valašského Meziříčí, který ale v září 1652 pustil za 100 plemenných ovcí Františkovi z Andrade, hejtmanu kelčského panství. Po smrti Václava Viléma Hnátka v únoru 1676 zdědili statky jeho potomci. Skaličský statek připadl do držby Karlu Václavu Hnátkovi, jenž jej vlastnil až do roku 1702, kdy byl ve Skaličce zabit jedním ze svých poddaných. Pohřben byl 12. února zřejmě v kostele sv. Jiljí ve Zvoli, kam byla Skalička přifařena.

Smrtí Karla Václava Hnátka spadlo léno na jeho tři syny, a to Jana Adama, Václava Viléma a Karla Josefa. Ale již roku 1721 si Jan Adam Hnátek vypůjčil 2 500 zl. od své manželky Eleonory Konstancie, rozené Kyselovské z Kyselova, za účelem vyplacení dědičných podílů na léně svým dvěma bratrům a za to upsal své manželce na lenním statku věno. V rukách Jana Adama Hnátka nezůstala Skalička delší dobu, neboť již v září roku 1722 ve věku 29 let zesnul. Jelikož po něm nezůstal žádný žijící potomek, jeho syn Jan František zemřel pouze pár dní před ním, bylo odumřelé léno vráceno olomouckému biskupovi.

Za posledních držitelů statku z rodu Hnátků z Weggefurthu bylo Zábřežsko zasaženo posledními morovými ranami. Koncem roku 1713 se nemoc objevila ve Štítech, následující rok se vyskytla v Cotkytli, Lubníku, Drozdovu či Tatenici. Panství Skalička bylo patrně morem ušetřeno, protože církevní matriky nevykazují v daném období velkou úmrtnost ve vsi. Toho roku zemřely pouze dvě malé děti, což bylo tehdy zcela běžné. Mor Skaličku nepostihl ani o rok později, kdy sužoval ves Pobučí a město Mohelnici.

Wolfgang, kardinál ze Schrattenbachu, vložil manský statek za 5 000 zl. roku 1724 do bratrského vlastnictví Karlu, Janu, Františku a Michalu Bartodějským z Bartoděj. O rok později si skaličtí poddaní stěžovali na nadměrné ukládání robot. Koncem roku 1730 proplatil Jan Ignác Bartodějský svým bratrům podíly na léně, což zaručila svým majetkem jeho manželka Karolína Marie, rozená Elbognerová z Unterschönfeldu. Za to jí na statku připsal věno 1 500 zl. V době držení léna Skaličky tímto rodem došlo k jeho značnému rozvoji, neboť v roce 1746 bylo prodáno za 8 200 zl.

 Zakoupil si ho Josef Baltazar Schorsch z Marderfeldu, radní ve Znojmě. Do vladyckého stavu byl povýšen v dubnu 1743, do stavu rytířského o tři roky později. V době, kdy držel Skaličku, vykonával funkci hejtmana olomouckého kraje a zároveň se jako přísedící účastnil zasedání biskupského soudu. Po jeho smrti zdědil léno jeho syn Jan Josef. Počátkem sedmdesátých let 18. století působil zprvu jako písař u biskupského soudu v Kroměříži, posléze se stal přísedícím soudu stejně jako jeho otec.

V roce 1771 bylo ve vsi provedeno číslování domů. Začalo se v její horní části po pravé straně cesty vedoucí od Jestřebí, poté se pokračovalo směrem do dolní části Skaličky až po dům číslo 12, odkud se po opačné straně vracelo zpět. Očíslováno bylo tehdy 24 domů, přičemž panské sídlo a hospodářský dvůr obdržely číslo 7, pivovar číslo 6 a hostinec číslo 14.

V témže roce si Jan Josef Schorsch zapůjčil od své sestry Františky z Alfsonu 1 500 zl. a zatížil tím manský statek hypotékou na dobu šesti let. Jelikož dluh včas nesplatil, požádal roku 1777 biskupskou kancelář o prodloužení doby splatnosti na dalších šest let. Důvodem včasného nesplacení hypotéky bylo i to, že byla ves Skalička roku 1773 zpustošena rozsáhlým požárem a také pádem dobytka. Počátkem osmdesátých let však Jan Josef Schorsch z Marderfeldu zemřel a léno bylo vráceno olomouckému arcibiskupovi Antonínu Theodoru Colloredo Waldsee, jenž ho roku 1785 prodal za 6 582 zl. Michalovi Václavovi hraběti Chorynskému z Ledské, jehož rod držel Skaličku dlouhých 106 let.

Po jeho smrti roku 1807 přešel statek do držby jeho dvou synů Františka a Michala Chorynských. Jelikož však František 8. března 1823 předčasně zesnul, stal se jediným vlastníkem léna Michal hrabě Chorynský z Ledské. O rok později vydal listinu, v níž povolil na skaličských pozemcích při břehu řeky Sázavy o rozloze sedmi hektarů zřídit činžovní osadu, která byla nazvána Rudolfov na počest olomouckého arcibiskupa Rudolfa Jana. Osada byla založena v letech 1827–1830 a ze Skaličky byla spravována až do roku 1869, kdy se osamostatnila.

V roce 1863 zdědili statek po svém otci do společného vlastnictví Leopold, František, Jindřich, Michal a Ignác Chorynští, ale již koncem šedesátých let byly započaty přípravy k vyvázání Skaličky z lenního systému olomouckého arcibiskupství, k čemuž definitivně došlo roku 1874. Od tohoto okamžiku přešel statek Skalička s přilehlými pozemky do soukromého vlastnictví bratrů Chorynských. A když v roce 1891 prodal Jindřich Chorynský velkostatek ve Skaličce, vystřídalo se v jeho držbě ještě několik majitelů, ale již bez šlechtického titulu. Od roku 1914 se velkostatek stal majetkem inženýra Cyrila Knoba.

Období 19. století sebou přineslo celkový rozvoj a hospodářský pokrok. Na Zábřežsku byl umožněn hlavně díky vybudování železniční tratě Praha – Olomouc a zřízení zábřežského nádraží, což ve výsledku do Zábřeha přivedlo několik průmyslníků, jejichž továrny nabízely práci místnímu obyvatelstvu. Velmi zásadní byla i pozvolná výstavba veřejných cest a jejich následná údržba. V roce 1830 byla postavena silnice Mohelnice – Zábřeh – Ruda a od druhé poloviny 19. století začaly být budovány spojovací silnice v okolí Zábřeha, což měl na starost okresní silniční výbor. Ve velmi zoufalém stavu se nacházela i cesta vedoucí od zábřežského nádraží přes Skaličku do Pobučí. Proto obec Skalička již koncem 19. století žádala silniční výbor okresu Zábřeh o výstavbu silnice II. třídy ze Zábřeha do Pobučí a dále. Žádosti však silniční výbor nevyhověl, i když si byl vědom nutnosti zřízení této silnice. Teprve v roce 1903 byla provedena obchůzka tratě a stanovena podoba silnice, přesto byla samotná výstavba pro nedostatek financí uskutečněna až v letech 1909–1910.

K základním právům obcí patřila držba movitého a nemovitého jmění. Nejdříve vlastnila obec Skalička pouze kapli, pazdernu na tření lnu a chudobinec. Koncem 19. století se obecní majetek rozrostl ještě o školní budovu a v roce 1906 byl zřízen i vlastní obecní hřbitov. Na výstavbu a rozšíření jmění však musela obec vynaložit nemalé finanční částky, které povětšinou pokryla z nejrůznějších půjček, a v důsledku toho narůstalo její zadlužení. Tyto problémy byly částečně řešeny zvyšováním obecní přirážky k daním. Dále plynuly příjmy do obecní pokladny převážně z pronájmu pozemků veřejnou dražbou, potom z prodeje ovoce, trávy, dříví, kamení či ledu. Obec vlastnila i honitbu, kterou pronajímala vždy na šestileté období, přičemž si její užívání nejčastěji vydražili majitelé velkostatku. S dalšími finančními problémy se Skalička musela potýkat v období první světové války, kdy byla nucena upisovat si několikeré válečné půjčky.

Pro chudé a potřebné byl v sedmdesátých letech 19. století postaven v obci chudobinec za přispění Jindřicha Chorynského. Jednalo se o dům č. 51, který byl začátkem třicátých let 20. století přestavěn na obecní úřad a knihovnu. Ve Skaličce byla již od poloviny 19. století vedena pro potřeby chudých zvláštní pokladna a v roce 1902 na žádost Rudolfa Smékala, velkostatkáře ve Skaličce, byl založen i chudinský fond, do kterého plynuly peníze zejména z pokut od místního obyvatelstva. Finanční prostředky z fondu byly užívány převážně na hrazení nákladů za léčbu nemocných a podporu chudých. Obec měla totiž povinnost starat se o své obyvatele, jenž byli do ní domovsky příslušní a tedy hradit za ně nejrůznější výdaje, když oni sami toho nebyli schopni.

Dne 28. června 1914 v odpoledních hodinách se ve Skaličce rozšířila zpráva o spáchání atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este a jeho manželku, v důsledku čehož musela být přerušena právě konaná místní školní slavnost na Březině. První srpnový den byly v obci vyvěšeny plakáty, které obyvatelům oznamovali vypovězení války Srbsku a vyhlášení všeobecné mobilizace, a hned druhý den odešlo ze Skaličky velké množství mužů. Celkem jich v první světové válce bojovalo 87, z nichž osm padlo a dvanáct bylo těžce raněno, takže se z nich stali váleční invalidové. Čtyři muži vstoupili během bojů do legií, a sice Jan Krmela z domu č. 61, Alois David z č. 29, František Pěnička z č. 12 a Antonín Krejčí z č. 38.

Během válečných let se v obci občas ubytovávaly různé vojenské jednotky, které nejčastěji přebývaly v prostorách školy, čímž velmi trpěla výuka místních dětí, neboť byla často úplně přerušena po dobu několika týdnů. Taktéž bylo plánováno v případě potřeby zřídit v přízemí školní budovy nouzovou nemocnici pro zraněné vojáky. Ale zásadním problémem se v dané době stal nedostatek potravin. I když se lidé snažili většinu jídla vyrábět doma, popřípadě ho pečlivě uschovat před rekviziční komisí, tak přesto často trpěli podvýživou, což v důsledku napomáhalo šíření různých nemocí. Zásluhou Antonína Pěničky, rodáka ze Skaličky, pracujícího na okresním úřadu v Zábřehu, bylo několikrát obci pomoženo mimořádným přídělem potravin. Jelikož se v průběhu války ve Skaličce zvyšovala také kriminalita, rozhodl obecní výbor o obnovení hlídání po domovních číslech.

Za významnou událost vyjadřující odpor k válečným útrapám a národnostnímu útlaku lze považovat národní manifestaci konanou dne 2. června 1918 v Zábřehu „na Nové“, kde se k myšlence samostatného československého státu přihlásili čeští političtí představitelé ze severní Moravy.

Vyhlášení samostatné Československé republiky dne 28. října 1918 uvítalo zdejší obyvatelstvo s nadšením. Radostnou zprávu se dozvědělo od paní Janhubové, která tehdy zastoupila svého manžela obecního posla a bubeníka. Následující den se místní lidé zúčastnili průvodu z Jestřebí na slavnostní shromáždění do Zábřeha, kde přednesl řeč ředitel gymnázia pan Schenk. V radostné náladě docházelo ke strhávání štítů a odznaků rakouských úřadů a k ničení všeho, co s Rakouskem nějak souviselo. Na památku těchto událostí byla dne 1. května 1919 zasazena před školní budovou „lípa svobody“.

Za jednu z prvních významných událostí ve Skaličce po vzniku samostatného československého státu je možné řadit pořádání obecních voleb dne 15. června 1919. Zvolení členové byli kandidáti ze tří politických stran, a sice Československé sociálně demokratické strany dělnické, Československé strany lidové a Republikánské strany venkovského obyvatelstva. V dalších obecních volbách konaných dne 16. září 1923 kandidovali zvolení zástupci jen za stranu československou lidovou a československou pokrokovou. Do Národního shromáždění proběhly volby v květnu 1920. V obci obdrželi jednotlivé politické strany celkem hlasů: Československá sociálně demokratická strana dělnická 111, Československá strana lidová 51, Republikánská strana venkovského obyvatelstva 19, Československá strana socialistická 5, Československá živnostensko-obchodnická strana středostavová 1, Sdružené strany židovské 1 a německé strany 20.

Od druhé poloviny dvacátých let však ve všech volbách, ať už do Národního shromáždění nebo do zemského, okresního a obecního zastupitelstva, s převahou vítězila komunistická strana a druhá se pokaždé umístila strana lidová. Řádně organizována byla ve Skaličce Československá strana lidová mající 51 členů a Československá strana socialistická s 26 členy, od roku 1927 pak Komunistická strana Československa a od roku 1929 Československá sociálně demokratická strana dělnická.

Koncem roku 1919 byly v obci započaty přípravy na zřízení elektrické sítě. Na sezení obecního zastupitelstva 30. prosince téhož roku bylo dohodnuto, že obec zadarmo dodá na elektrické zařízení sloupy z obecního lesa. Následný rok provedla rozvody elektrického vedení a zřízení přípojek Středomoravská elektrotechnická továrna „Elektra“ Bratří Hamplových v Přerově a v září roku 1920 došlo ke kolaudaci a následnému předání elektrické sítě do užívání obci Skaličce. Elektrika byla do obce vedena z elektrárny pana Plháka v Háji u Třeštiny. Taktéž bylo založeno Zemědělské družstvo pro vedení a zužitkování elektrické síly ve Skaličce, jehož představenstvo bylo tvořeno předsedou Janem Badalem, místopředsedy Janem Hýblem, Emanuelem Bankem a Františkem Kaplem a členy Aloisem Čundrlem a Adolfem Pěničkou. Toto družstvo bylo zlikvidováno roku 1938, přičemž péči o elektrické vedení převzala samotná obec, která uzavřela smlouvu se Středomoravskou elektrárnou.

Pozemková reforma nařízená v roce 1919 se velkostatku ve Skaličce vůbec nedotkla, neboť k němu patřilo v té době pouze 49 hektarů půdy. Přesto při parcelaci zábřežského velkostatku provedené dle záborového zákona z 16. dubna 1919 byly přiděleny pozemky sedmnácti skaličským obyvatelům a sama obec obdržela roku 1923 do užívání louku pro chov obecního býka v hodnotě 6 300 Kč.

V období první republiky dochází ve Skaličce k rozsáhlé výstavbě rodinných domů. Celkem jich bylo mezi lety 1920-1938 nově postaveno 35. Tyto stavby byly situovány podél cesty směřující od školní budovy do „Čertova dolu“, dále pak v dolním konci obce a v místě zvaném Hliník na pozemcích bývalé cihelny. Většinu pozemků na stavbu odprodala občanům obec, která zároveň některým z nich umožnila za malý poplatek odebírat hlínu pro zhotovení cihel z obecního pozemku v Březíku za hřbitovem. Od roku 1911 působilo ve Skaličce také stavební a bytové družstvo „Domov“. Počátkem třicátých let probíhaly jednání mezi obecním zastupitelstvem Skaličky a Ráječka o výstavbě okresní silnice mezi oběma obcemi. Náklady na stavbu cesty o délce 1472 m byly vyčísleny na 303 000 Kč, přičemž Skalička se na této výstavbě měla podílet ve výši 93 000 Kč. Jelikož však obec byla velmi zadlužená a zároveň v dané době započala se stavbou obecního domu, tak se tohoto projektu odmítla finančně účastnit, a proto z něho nakonec sešlo.

Hospodářská krize zasáhla počátkem třicátých let 20. století oblast severní Moravy velmi tvrdě. Každoročně docházelo ve Skaličce k nárůstu nezaměstnanosti. Zatímco v roce 1931 bylo bez zaměstnání 21 dělníků, tak o dva roky později se jejich počet zvýšil již na 92. Nepříznivá situace vyvrcholila roku 1934, kdy z obce nepracovalo 104 obyvatel. Poté se nezaměstnanost rychle snižovala, k čemuž přispěl zejména stavební ruch v Zábřeze nebo zvýšená potřeba dělníků při budování opevnění u Králík, takže v roce 1937 bylo bez práce pouze 8 lidí. Během hospodářské krize byla obec velmi závislá na státní podpoře, která byla složena nejen z určité výše financí, ale i z naturálií jako například z chleba, mléka, cukru či uhlí. Všechno pak bylo následně rozdělováno potřebným.       

Od počátku roku 1938 proběhlo ve Skaličce několik cvičení CPO (cvičení civilní protiletecké obrany) a také dvě zatemňovací cvičení. Dne 1. května se místní obyvatelstvo zúčastnilo národní manifestace v Zábřehu, která byla svolána za účelem obrany státu před vnějšími i vnitřními nepřáteli a již dne 20. května došlo k vyhlášení částečné mobilizace z důvodu zajištění ochrany republiky a následně byli členové Sokola ve Skaličce pověřeni hlídáním železničního mostu přes řeku Sázavu. Počátkem srpna byla v obci uspořádána sbírka na obranu státu, která vynesla zhruba 3 000 Kč. Další vojenská opatření proběhla na podzim téhož roku. Dne 23. září byla vyhlášena všeobecná mobilizace, jíž se pochopitelně museli účastnit i muži ze Skaličky. K obraně státu ale nakonec nedošlo. Přijetím Mnichovské dohody dne 30. září 1938 bylo odsouhlaseno odstoupení pohraničních oblastí ve prospěch nacistického Německa.

Ve Skaličce panovala ještě počátkem října 1938 představa, že by oblast Zábřežska nemusela být připojena k Říši, ale nakonec byla obec dne 10. října německými vojsky okupována a posléze přičleněna k tvořící se župě sudetské. V důsledku těchto událostí se ze Skaličky odstěhovalo několik českých rodin do Olomouce a okolí, zrušeny byly všechny spolky s výjimkou Sboru dobrovolných hasičů a byla zavedena jízda vpravo. V prosinci pak byly v obci provedeny doplňkové volby do Říšského sněmu, kterých se z 289 oprávněných voličů účastnilo 285 lidí, z nichž pouze šest zaškrtlo na volebním lístku „Nein“.

V průběhu druhé světové války začal na Zábřežsku vznikat domácí odboj. Ze Skaličky se do něho zapojilo hned několik osob. V roce 1941 vybudoval první odbojovou skupinu v obci dělník Josef Šváb společně s Antonínem Kleinem. K prvním členům patřili dále Josef Stryja, Bohumír Jelínek, Oldřich Pěnička, Ladislav Kapl a Jan Ficnar. Jejich činnost spočívala převážně v provádění nejrůznějších sabotáží ať už v továrnách v Zábřeze, tak na železnici, a v převádění uprchlých vězňů z pracovních táborů do Protektorátu Čechy a Morava. V roce 1944 bylo odbojové ilegální hnutí na Zábřežsku prozrazeno. Ze Skaličky bylo několik osob pozatýkáno gestapem a vězněno v Šumperku na Robotárně, posléze v Terezíně.

Ještě 7. května 1945 pobývali v obci němečtí vojáci, kteří se na jejím katastru snažili provést některé opevňovací práce. K večeru se ale začali stahovat směrem na Jestřebí, jelikož byli informováni o brzkém příchodu sovětských vojsk. K osvobození samotné obce došlo 8. května a týž den se střetly obě znepřátelené strany nad Skaličkou za hřbitovem, kde byli zabiti tři němečtí vojáci a jeden příslušník sovětské armády.

Za několik dní byl v obci ustanoven prozatímní revoluční místní národní výbor, v jehož čele stanul dočasně ve funkci předsedy František Žalman. Po prvních zasedání národního výboru proběhly volby, ve kterých byl zvolen za předsedu Josef Stryja a za náměstka předsedy František Žalman. Místní národní výbor převzal správu obce a svou činnost vyvíjel až do roku 1950, kdy byla Skalička sloučena s městem Zábřeh.

 

Správní vývoj

 

Před rokem 1850 spočívala vesnická samospráva v rukou rychtáře. K jeho povinnostem příslušela převážně péče o obecní majetek a další obecní záležitosti, starost o odvod platů a jiných dávek vrchnosti, dohled nad konáním roboty, svolávání a organizace vesnických soudů, policejní a bezpečnostní agenda. Často také rychtář vystupoval při rozličných jednáních jako důvěryhodná a přísežná osoba. Jako zástupce rychtáře působil pudmistr (purkmistr, půlmistr). Dále se na správě vesnice podíleli konšelé a obecníci (starší a mladší). Zatímco konšelé se účastnili zasedání při rychtářském soudu a plnili ponejvíce pomocné úkoly, tak obecníci měli na starost převážně správu obecního majetku.

Rychtář, pudmistr, konšelé a obecníci byli každoročně formálně voleni na vesnickém výročním soudu. Jelikož se v jednotlivých funkcích často střídali, přibližuje nám jména rychtářů v 18. a 19. století ve Skaličce následující tabulka, přičemž uvedené roky odpovídají zmínce daného jména v pramenech. Jisté je, že rychtáři ve vsi patřili mezi sedláky.

 

období

jméno rychtáře

číslo domu/rychta

1757

Bartoloměj Kappl

-

1775

Jakub Woráč

5

1785-1787

Josef Saidl

4

1787-1788

Karel Hýbl

21

1791-1793

Josef Saidl

4

1797-1798

Franz Bartoš

1

1799-1800

Josef Woráč st.

5

1804

Pavel Nimerichter

22

1806

Josef Woráč st.

5

1807-1809

Josef Toman

17

1810-1819

Josef Woráč st.

5

1820-1822

Josef Bartoš

1

1826-1842

Josef Woráč ml.

5


 

Ke změně ve způsobu správy došlo v polovině 19. století, kdy byla obec ustanovena jako samosprávný orgán. Dne 17. března 1849 bylo vydáno tzv. prozatímní obecní zřízení, dle kterého se obce staly nejnižší instancí územní samosprávy. K realizaci nově vytvořené obecní samosprávy došlo teprve po vydání volební instrukce ze dne 8. dubna 1850. Ve volbách byl zvolen obecní výbor, z jehož středu bylo voleno obecní představenstvo tvořené purkmistrem (obecním představeným, starostou) a nejméně dvěma radními. Obecní výbor byl kolegiálním orgánem s usnášecí a dozorčí mocí, kdežto obecní představenstvo disponovalo mocí výkonnou.

Ještě nerozvinutá obecní samospráva byla částečně omezována po vydání Zásad o organických zařízeních v korunních zemích rakouského císařství roku 1852. Projevilo se to tím, že byla zrušena veřejnost zasedání obecního výboru a zavedeno potvrzení volby obecního představenstva okresním úřadem. Dále mělo být vypracováno nové obecní zřízení, které bylo vytvořeno teprve k roku 1859. V důsledku těchto událostí neproběhly po uplynutí tříletého funkčního období nové volby, což ve výsledku znamenalo ponechání zvolených členů obecního výboru ve svých funkcích až do počátku šedesátých let 19. století.

Z návrhu nového obecního zřízení z roku 1859 vstoupilo v platnost pouze ustanovení o domovském právu. Teprve dne 15. března 1864 bylo vydáno obecní zřízení a volební řád pro Moravu, které vycházelo z říšského obecního zákona z roku 1862. Z výsledků voleb byl opět sestaven obecní výbor, z jehož středu bylo zvoleno obecní představenstvo. To bylo tvořeno obecním starostou a obecními radními, přitom první obecní radní se stal náměstkem starosty. V této podobě byla správa obce vykonávána až do roku 1919.

Zánikem patrimoniálního zřízení byla obec Skalička přičleněna k prvoinstančnímu orgánu politické správy okresnímu hejtmanství v Zábřehu. V roce 1855 bylo hejtmanství přeměněno v okresní smíšený úřad, ve kterém se spojila politická správa se správou soudní. Od tohoto způsobu bylo upuštěno teprve roku 1868, kdy bylo opětovně ustanoveno okresní hejtmanství pouze jako orgán první instance politické správy. K pravomocím tohoto úřadu patřil i dozor nad obecním úřadem ve Skaličce. V oblasti soudní správy spadala Skalička pod soudní okres Zábřeh.

První volby do obecního výboru se uskutečnily v roce 1850. Tehdy se starostou stal pravděpodobně Josef Hýbl, který je v této funkci uveden při vyřizování pozůstalosti po Františku Kleinovi z domu č. 38 ve Skaličce z roku 1859 a jako představený obce je zmiňován ještě roku 1865. V letech 1866–1871 zastával úřad starosty Josef Kappl, přičemž obecními radními byli Josef Najman a Jan Hýbl. K roku 1878 se objevuje ve funkci představeného obce hrabě Jindřich Chorynský. Mezi lety 1884–1887 měla obec starostu Josefa Woráče a radní Josefa Pěničku s Janem Hýblem. Od počátku devadesátých let 19. století se představeným obce stal dřívější radní Josef Pěnička z domu č. 4. Tento úřad vykonával následujících patnáct let. Opět byl za starostu obce zvolen i roku 1905. Ovšem volby byly prohlášeny za neplatné a musely se zopakovat. Následně byl starostou ustanoven Jan Hýbl, a to až do roku 1911. Poté krátce zastával funkci představeného obce František Hrubý, velkostatkář ve Skaličce. V roce 1912 se tohoto úřadu vzdal, neboť se odstěhoval, a proto byl nahrazen Františkem Pěničkou.

Vznik samostatného Československa si vyžádal i vydání zákona o novém obecním zřízení. K tomu došlo již v roce 1919. Do čela obce bylo postaveno obecní zastupitelstvo, z jehož středu byla zvolena obecní rada složená ze starosty a radních. Volební období bylo zprvu čtyřleté, od roku 1933 bylo prodlouženo na šest let. Obce si mohly zřizovat poradní sbory ve formě komisí. Povinně musela být ustanovena pouze finanční a letopisecká komise, ostatní si každá obec zařídila dle potřeby. Ve Skaličce působila počátkem dvacátých let 20. století komise stavební, bytová, dobytčí, obilní, porotní a propagační, dále také komise zabývající se obecními právy a záležitostmi a komise pro soupis a vyšetření osevních ploch. Koncem dvacátých let byly zvoleny už jen komise hospodářská, osvětová, knihovní, letopisecká, finanční a stavební. Kromě toho byl vytvořen obecní trestní senát, který byl složen ze starosty a dvou radních a který měl na starost trestní působnost obce. V červenci 1919 byl vybrán za starostu Josef Strouhal, chalupník z domu č. 56. O čtyři roky později ho vystřídal Emanuel Bank, rolník z domu č. 5. Ten úřad starosty zastával až do října 1938, kdy došlo k další změně a omezení samosprávy obce.

Dne 10. října byla Skalička okupována německými vojsky a postupně začleněna do tvořící se župy sudetské. Lze předpokládat, že během několika týdnů byl ve Skaličce zaveden Německý obecní řád (Deutsche Gemeindeordnung) platný v celé Říši. Tehdejší obecní zastupitelstvo bylo zproštěno funkce a dosavadní volitelnost členů zastupitelstva byla nahrazena jejich jmenováním.

Správa obce byla soustředěna v rukách starosty (Bürgermeister), který dle tzv. vůdcovského principu měl prakticky veškerou moc při rozhodování o obecních záležitostech. Jeho stálým zástupcem se stal přidělenec (Beigeordnete). Jako poradci starosty v zákonem stanovených záležitostech se v tomto období objevují obecní radové (Gemeinderäte), jejichž náplní práce bylo také informovat obyvatele Skaličky o správě obce. Kromě nich však starostovi nebo přidělencovi mohli poskytovat poradní činnost i takzvaní poradci (Beiräte). O zachování souladu mezi správou obce a nacistickou stranou se staral zmocněnec NSDAP.

Na počátku nacistické okupace byl jmenován starostou obce Adolf Schön, jeho zástupcem se stal Robert Plhák a dočasné obecní zastupitelstvo bylo složeno z 10 členů. Za občany německé národnosti jimi byli Adolf Pěnička, Cyril Knob, Franz Till, Franz Herzig a Franz Kesselgruber. Členové s českou národností byli Benjamin Janíček, Franz Kapl, Jan Hýbl, Antonín Najman a Petr Jež. Dne 23. října 1938 byli někteří členové zastupitelstva pověřeni různou agendou, a sice Adolf Pěnička správou pokladny (Kassaverwalter), Cyril Knob měl na starost obecní hospodaření (Gemeinder Wirt), Franz Kapl dohlížel na porážku dobytka (Tierbeschauer), Franz Herzig se staral o chudinskou péči (Armenvater), Franz Till působil coby vedoucí obecní policie (Politiker Leiter) a Richard Pěnička se stal obecním sluhou (Gemeinder Diener).

Koncem listopadu byli na návrh starosty obce ustanoveni do funkce zástupců Cyril Knob, Adolf Pěnička, Robert Plhák, Franz Herzig, Franz Till a Richard Pěnička. Zásady Německého obecního řádu byly plně uvedeny v platnost v únoru 1939, kdy byli za přidělence vybráni Adolf Pěnička jako pokladník a Cyril Knob jako první zástupce. Do funkce obecních radů byli navrženi Robert Plhák, Franz Herzig, Franz Kesselgruber a Johann Hubatschek. Dle přípisu NSDAP ze dne 22. března téhož roku byli navržení obecní radové potvrzeni a následně jmenováni. V průběhu roku 1939 byl dosavadní starosta Adolf Schön nahrazen inženýrem Cyrilem Knobem, velkostatkářem ve Skaličce, který tento úřad zastával až do počátku května 1945. Adolf Schön byl jmenován druhým zástupcem a funkci prvního zástupce převzal Adolf Pěnička.

Obec Skalička spadala v letech 1938–1945 do působnosti landrátu v Zábřehu (Landratsamt in Hohenstadt), který ve své činnosti navázal na okresní úřad. Po skončení druhé světové války převzal správu obce místní národní výbor, který svou činnost vyvíjel pouze do roku 1950, kdy byla Skalička připojena k Zábřehu.

 

Hospodářství, řemesla a živnosti

 

Při původním panském sídle ve Skaličce se rozkládal hospodářský dvůr, jehož správa padala na bedra šafáře. Ten měl na starost dohled na práci čeledínů najatých vlastníkem statku, a to převážně na obdělávání polí či chov dobytka a drůbeže. K roku 1709 zastával funkci šafáře Jan Petr, roku 1771 Karel Hýbl, 1775 Filip Beck, 1777 František Knirsch, 1781 Antonín Seidl a v letech 1782 a 1783 Josef Šinka.

V blízkosti dvora se nacházela také panská palírna a pivovar. Ten se na panství připomíná již roku 1610. Pro výrobu piva v pivovaru byl zaměstnán sládek. V šedesátých letech 18. století jím byl František Mrázek, v první polovině 19. století Kašpar Molinář, Libor Hluštík či Jan Žák. Panská palírna zase sloužila pro zhotovení kořalky. Ta byla pálena buď z kvasnic z pivovaru, anebo z žita a sladu. Palírna i s pivovarem byly zrušeny kolem roku 1860.

K panskému zboží patřil i hostinec se stájí pro koně, který si najímali do své držby krčmáři. Postupně se na něm vystřídalo mnoho nájemců. K roku 1760 je doložen Karel Winkler a v sedmdesátých letech 18. století Jan Smutný. Roku 1781 prodal Jan Švéda hostinec Janu Halbigerovi za 330 zl. rýn. Od roku 1787 byl držitelem František König, jehož rod setrval na hostinci až do roku 1870. Patrně za posledních majitelů panství hrabat Chorynských ve druhé polovině 19. století přešel hostinec do soukromé držby šenkýře. Tím byl v sedmdesátých letech Petr Strnad. Poté byla udělena hostinská koncese Josefě Lipenské, a to k nálevu piva a kořalky a na vyvařování pokrmů. Od roku 1898 měl hostinec v nájmu Emanuel Osladil z Radomilova. Za jeho působení byla plánována nadstavba budovy, ta se však neuskutečnila, neboť byl hostinec v roce 1903 prodán akciovému pivovaru se sladovnou v Litovli. Následujících pět let si hospodu pronajímal Jan Kadlec, po jeho smrti si budovu v roce 1908 zakoupili manželé Petr a Anna Pěničkovi.

Druhý hostinec byl v obci otevřen roku 1901 v domě č. 3. Majitelem byl Antonín Najman, který se živil i jako řezník. V roce 1928 přenechal hostinskou koncesi svému synovi Antonínovi. Na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století zřizoval Petr Pěnička vždy v letním období výčep v lese „Amerika“ při hranici katastru Skaličky a Jestřebíčka. Po několika stížnostech okolních hostinských však byl nucen od tohoto způsobu občerstvování kolemjdoucích upustit.

Obyvatelé Skaličky se živili převážně zemědělstvím. Většina půdy se osévala lnem, jehož zpracováním se zabývali tkalci. V roce 1661 se připomíná tkadlec Jakub Janr. Pro tření lnu byla vystavěna nad obcí při cestě do Jestřebí pazderna, která svému účelu přestala sloužit ve druhé polovině 19. století, a proto byla nakonec v roce 1868 zbourána. Taktéž bylo pěstováno obilí, brambory, mák, proso a zelenina. Část obilí museli skaličtí sedláci odevzdávat do kontribuční sýpky pro případ neúrody v dalších letech. Sýpka byla původně umístěna na stavení č. 38, v polovině 19. století byla přemístěna do půdních prostor kaple, kde byl ukládán i oves, který sloužil jako potrava pro obecního býka. V roce 1864 byla kontribuční sýpka zrušena a nahrazena kontribučním fondem.

V blízkosti panského obydlí a hospodářského dvora se rozkládala rozsáhlá ovocná zahrada. Pěstování ovoce se ve Skaličce těšilo velké oblibě a o jeho kvalitě svědčí vysoká poptávka po míšeňských jablkách v blízkém Zábřehu. V roce 1902 proběhla v budově zábřežského gymnázia výstava ovoce, na které získal diplom zemského ovocnického spolku pan Rudolf Smékal, velkostatkář ze Skaličky. Zároveň byl oceněn rolník Josef Pěnička. Opětovný zájem o ovocnictví vzbuzoval v místních lidech také skaličský rodák Jan Pěnička, který mezi lety 1910–1912 založil v obci ovocné sady. Nejrozsáhlejší z nich se nacházel u hřbitova. Pěstovány byly převážně jabloně, hrušně, švestky či třešně. V pozdějších letech do Skaličky přijížděli pro ovoce lidé až z Ostravy.

Mezi řemeslníky se ve vsi v polovině 18. století objevuje řezník, 2 kováři, košíkář a truhlář. Dále působil ve Skaličce nunvář a kramář Jan Růžička. Později k nim přibyli ještě sklář, obuvník a koželuh. Ten byl zaměstnán v panské kuželně zbudované roku 1839 a umístěné na dřevěné pavlači domu č. 14 při hostinci.

V první polovině 19. století se na sousedním mírovském panství rozmohla těžba železné rudy. Statku Skalička se dolování dotklo jen částečně, neboť se ruda kutala na hranici katastru Jestřebí a Skaličky v lese „Hyví“. Samotná těžba byla zahájena roku 1809 a zakrátko byly vytvořeny doly sv. Tomáš a sv. Antonín. Železná ruda byla dodávána do janovických železáren, pro Alojzov a v polovině 19. století i pro vítkovické železárny.

V roce 1884 zřídil majitel statku hrabě Jindřich Chorynský společně se svým bratrem Ignácem v blízkosti zábřežského nádraží v místě zvaném „Hliník“ parní cihelnu a palírnu vápna. Hlína pro výrobu cihel byla těžena v její blízkosti. Koncem století však začal docházet materiál, a proto byla výroba omezována, až roku 1917 úplně zanikla. V roce 1923 byla zbourána pec na pálení cihel a následně byl pozemek bývalé cihelny rozprodán na stavební parcely.

Na přelomu 19. a 20. století se obyvatelé Skaličky zaměřovali spíše na práci v okolních továrnách. K jejich zaměstnavatelům patřila ponejvíce firma Brass a synové (přádelna bavlny a barvírna příze), dále pak firma Schäfter (tkalcovna hedvábí), sladovna firmy Klatscher či továrna odstředivek Alfa Separator. Pracovní uplatnění jim nabízely také strojírny, zámečnické dílny, pily, stavitelské podniky nebo blízké železniční nádraží. Přesto někteří lidé museli za prací dojíždět do Šumperka, Mohelnice či Olomouce.

Počátkem 20. století byl v blízkosti řeky Sázavy na katastru Skaličky otevřen kamenolom, který také dával obživu skaličským dělníkům. Těžba kamene v těchto místech však probíhala již dříve, neboť v 18. století poskytl tehdejší majitel panství Josef Schorsch von Marderfeld několik kamenů na stavbu kostela v Zábřehu.

V roce 1924 se zemědělskou prací v obci živila pouze čtvrtina obyvatel. Někteří lidé provozovali řemeslo, a sice Jan Hubáček jako obuvník, Hynek Kolář jako stolář a Filoména Poláchová jako švadlena. Dále se ve Skaličce nacházelo několik obchodů. Antonín Vojtíšek měl obchod s bavlněným a vlněným zbožím, Jan Vetter zase s kuchyňským nádobím. František Neumann vlastnil obchod se smíšeným zbožím a Isidor Polách obchod s ovocem. Zahradníkem je uváděn Antonín Voráč z domu č. 11. Pekařství provozoval v obci Adolf Krmela v domě č. 61 a od roku 1929 ještě Jan Bezděk v domě č. 85. Ve druhé polovině dvacátých let si otevřel Adolf Axman v domě č. 34 holičství a Jan Jílek v domě č. 31 strojní stolářství, které provozoval do roku 1936. Další obchod se smíšeným zbožím si roku 1930 zařídil Emerich Majstršín a v roce 1936 také Josef Suchomel v domě č. 66.

V době první republiky byla v obci zřízena také výroba kostěných knoflíků a galanterního zboží. Dílna byla umístěna v domě č. 82, přičemž majiteli byli bratři Jaroslav a Richard Krňávkové. Výroba zanikla počátkem padesátých let 20. století.

 

Náboženské poměry

 

Celá oblast Zábřežska spadala ve 12. a 13. století pod olomoucké biskupství, přičemž náležela k mohelnické farnosti. Od ní se začaly postupně oddělovat nově vzniklé fary (Dubicko, Rohle, Lesnice, Zábřeh aj.), které se územně kryly s příslušným panstvím. Počátkem 14. století však došlo k vytvoření tří děkanátů, do jejichž působnosti spadaly jednotlivé farnosti. Zatímco mohelnický děkanát zůstal součástí olomouckého biskupství a měl na starost fary v Mohelnici, v Moravičanech, v Lošticích, v Polici, v Rohli, ve Studené Loučce, ve Vyšehoří u Mohelnice a ve Zvoli, tak šumperský a húzovský děkanát byl v polovině 14. století přičleněn k nově vzniklému litomyšlskému biskupství.

Počátky husitského reformačního hnutí se na Zábřežsku objevili již v roce 1415. Tehdy přivěsil pán na Hoštejně Hynčík z Frývaldu a biskupský man Jan ze Zvole vlastnící Skaličku svou pečeť na stížný list kostnickému koncilu proti upálení Mistra Jana Husa. Myšlenky hnutí byly v této oblasti rozvíjeny i v následujících letech, kdy je za své přijali někteří feudálové. Avšak i ti často přecházeli od husitů ke katolíkům a naopak, takže důležitou roli v husitském hnutí na Moravě zastávaly především široké lidové masy. V roce 1434 se podrobila husitská šlechta na zemském sněmu vévodovi Albrechtovi, přesto se lze na Zábřežsku i v následujících letech setkat s přívrženci husitství.

V polovině 16. století se začínají na severu Moravy pozvolna objevovat nové myšlenky protestantských hnutí, které sebou přinášeli kolonisté ze sousedních německých zemí. Kromě nadále působících utrakvistů se zde setkáme s příznivci luteránství a kalvínství a také s Českými bratry. K Lutherovu učení se hlásil také majitel statku Skalička Petr ze Žerotína. V oblasti Zábřežska byla hojně uplatňována zásada „čí panství, toho náboženství“, což v důsledku zapříčinilo vznik mnohých sporů mezi vrchností a poddanými.

Počátkem 17. století zahájil zejména olomoucký biskup František z Ditrichštejna snahy o potlačení reformačního hnutí, které ale nepřinesly žádaný výsledek, neboť během stavovského povstání se k protestantismu hrdě hlásilo mnoho stoupenců žijících na biskupských panstvích. Po porážce stavů na Bílé Hoře však nově jmenovaný gubernátor Moravy František z Ditrichštejna v protireformaci pokračoval a ve výsledku byla rekatolizována takřka celá Morava.

S potlačením reformačního hnutí biskupovi pomáhali jemu oddaní úředníci. Na mírovském panství jím byl hejtman Martin Půhončí z Předmostí, který za své služby obdržel od biskupa Ditrichštejna darem lenní statek Skaličku. V červenci 1628 byl Martin Půhončí pověřen péčí o Mikuláše kapucína, bratra olomouckého biskupa, jenž byl pozván na hrad Mírov, aby v mírovské provincii „lid sprostej a v věcech k spasení potřebných ještě neumělý cestám božím vyučoval a jim jak slovem, tak i svátostmi církevními posluhoval.“

 Ves Skalička byla až do roku 1901 přifařena do Zvole, kde se fara připomíná již kolem roku 1400. Tehdy pod zvolskou farnost spadaly vedle Skaličky i vesnice Zvole, Rájec, Ráječek, Pobučí, Jestřebí, Jestřebíčko, Lupěné a Bozeňov. V 18. století k nim přibyly ještě Vlachov a Lukavice původně náležející k faře v Mohelnici, ale již roku 1852 bylo ze Zvole vyfařeno Pobučí a Lupěné.

Ve Zvoli se nacházel farní kostel sv. Jiljí, jenž stál na místě dnešní školy. Během husitských válek byl zničen, v polovině 15. století opět obnoven a v následujících desetiletích přestavován. V září roku 1854 úplně vyhořel. Nová budova kostela však byla postavena na protějším farním pozemku teprve roku 1876 a zasvěcena byla Neposkvrněnému početí Panny Marie. V blízkosti kostela se rozprostíral hřbitov, na kterém byli pohřbíváni zvolští farníci. Do roku 1848 působilo ve Zvoli 42 farářů. V 16. století jím byl Martin Smutný a Matěj Albín, kteří byli nakonec pro své bludařské učení vězněni na Mírově, a během třicetileté války zastával tento úřad Urban Chulavinus, který byl na faře přepaden císařským vojskem a na útěku zemřel.

Při faře ve Zvoli byla již před třicetiletou válkou zřízena také škola, která byla obnovena roku 1665 farářem Ondřejem Dolnínem. Je pravděpodobné, že výuky čtení a psaní se v ní účastnily i některé děti z přifařených vesnic. Učiteli byli v druhé polovině 17. století Johannes Bohemus, Mikuláš František Roemen, Václav Koerner, Václav Strychtýř, Baltazar Knapp či František Hladil. V 18. století jsou známi Pavel Ondráček, Tomáš Viktorin, Jan Viktorin, Jiří Merkl, Josef Merkl a Jan Vepřek.

Povinností poddaných z přifařených obcí bylo odvádět zvolskému faráři desátek. V roce 1775 museli skaličtí obyvatelé zaplatit celkem asi 5 zl., kromě peněz odevzdali také 56 kusů vajec a 14 vánoček. Této povinnosti byli zbaveni teprve v roce 1848, kdy byl dne 7. září vydán Zákon o zrušení poddanských a feudálních povinností.

V roce 1901 došlo k přefaření obce Skalička ze Zvole do Zábřeha, přičemž za vyfaření musela zvolské farnosti obec zaplatit 100 zl. jako náhradu. Důvodem byla zejména velká vzdálenost kostela ve Zvoli od Skaličky a také problémy se včasným zaopatřováním umírajících zvolským farářem. Další podmínkou bylo i zřízení hřbitova v obci, k čemuž došlo teprve roku 1906. V roce 1930 žilo ve Skaličce 408 katolíků, 104 obyvatel hlásících se k československé církvi, 4 vyznávající jiné náboženství, 2 evangelíci a 28 lidí bylo bez vyznání.

 

Škola, spolková, kulturní a osvětová činnost

 

Obecná škola ve Skaličce byla zřízena teprve roku 1897. Lze předpokládat, že dříve mohly některé děti navštěvovat farní školu ve Zvoli. Na to poukazuje děkanská matrika Mohelnice, ve které je Skalička uvedena ve výčtu vesnic náležejících ke zvolské farní škole. Od počátku 19. století docházely děti skaličských obyvatel do školy v sousední obci Ráječek. Zprvu měly dle školní kroniky chodit do výměnkářského domku č. 3, po roce 1820 do tzv. staré školy č. 27, která stála v hořejším konci obce. Přesto už v polovině 19. století vzrostla potřeba postavit v Ráječku novou školní budovu.

K samotné výstavbě došlo roku 1853, přičemž obec Skalička zaplatila 1/3 celkových nákladů, a to 458 zl. Nová jednopatrová budova č. 41 se nacházela v dolní části obce Ráječek a bylo v ní několik místností: učebna, malá světnice pro učitele, dvě světnice, kuchyň, komora, sklep a chlév. Na dvoře u školy potom byla umístěna šupně na dřevo a chlív pro černý dobytek.

V jednotřídní škole působili dva učitelé, a to jeden duchovní a druhý světský. Přesto bylo vyučování nevyhovující a nedostačující. Příčiny je nutné hledat ve velkém množství dětí, které školu v Ráječku navštěvovalo. Každý školní rok bylo ve škole vyučováno průměrně 100 dětí, z toho větší část docházela právě ze Skaličky. Dalším problémem, který poukazuje na neuspokojivé vzdělání skaličských dětí, je vzdálenost školní budovy, která činí téměř dva kilometry. To způsobovalo zejména v zimních měsících dětem nemalé problémy s pravidelnou docházkou do výuky. Ale ani v létě nepřicházely děti do školy pravidelně, důvodem byla často práce na polích nebo péče o mladší sourozence.

Snahy o nápravu započaly roku 1894. Tehdy se začalo uvažovat o rozšíření jednotřídní školy v Ráječku na školu dvojtřídní. Nastalé situace obratem využilo zastupitelstvo obce Skaličky a požádalo o vyškolení z Ráječka a taktéž o povolení k výstavbě vlastní české školy. Počátkem roku 1896 bylo vybráno místo k výstavbě školní budovy, a to v dolní části obce stranou tehdejší zástavby. Vhodný pozemek pro stavbu patřil sice obci, ale přesto bylo nutné ještě dokoupit část zahrady od domu č. 13.

Se samotnou výstavbou se začalo v srpnu téhož roku, koncem října byla dokončena hrubá stavba. V dalším roce pak pokračovali v práci řemeslníci. Dne 11. července byla nová školní budova vysvěcena důstojným pánem Františkem Špačkem za pomoci děkana Vincence Tesaře a důstojného pána Antonína Řezníčka ze Zábřeha. Celkové vydání za stavbu školní budovy byly vyčísleny na 4391 zl. 25 kr. Uhrazeny byly jednak půjčkou ve výši 3000 zl. u Moravské zemské hypoteční banky v Brně, jednak vypůjčením 300 zl. u záložny v Zábřehu. Zbytek výdajů byl hrazen z nejrůznějších sbírek. Ústřední matice školská v Praze přispěla ve výši 1000 zl., obec Ráječek 600 zl. a místní rodák Jan Pěnička c. k. respicient finanční stráže věnoval 200 zl.

V době, než byla škola postavena, se místní mladší děti účastnily výuky v domě č. 21 v horní části obce. Ten se stal přechodně pobočkou školy v Ráječku. Prvním učitelem byl jmenován pan podučitel Antonín Březina. Přesto starší děti musely ještě po celý školní rok 1896/1897 docházet do národní školy v Ráječku. S pravidelným vyučováním v nové budově bylo započato v dalším školním roce. Do konce 1. pololetí byl správcem školy a zároveň učitelem Antonín Březina, poté ho v jeho funkci vystřídal Josef Klimeš, učitel v Dubicku. O výuku náboženství se staral důstojný pán František Špaček ze Zvole.

Ke konci 19. století se lze na Zábřežsku setkat se snahami továrníka Hermanna Brasse o poněmčení celé oblasti prostřednictvím zřizování německých škol v ryze českých obcích. V tomto úsilí mu pomáhal spolek Schulverein a dále obdobný spolek Bund der deutschen Nordmährens, který továrník sám založil roku 1886. Cílem těchto spolků bylo šíření německého vědomí, podporování německého školství a celkové posilování Němců.

Stejným způsobem došlo i k pokusu zřídit německou školu ve Skaličce. Snahy neustaly ani po zřízení školy české, i nadále byly prosazovány plány na zřízení skaličské schulvereinky. Následně byl vyvíjen nátlak na dělníky ze Skaličky pracující v továrně Hermanna Brasse v Zábřeze, aby jejich děti navštěvovaly německou školu v blízkém Rudolfově.

V dubnu 1903 se v obci konala členská schůze Svazu Němců severní Moravy (Bund der deutschen Nordmährens), na které bylo projednáno zřízení německé obecné školy v obci. Následně koncem téhož měsíce obcházeli 2 místní občané, a to pan Krusch a pan Majstršín, domy ve Skaličce a přesvědčovali zdejší obyvatele, aby zapsali své děti do německé školy, která měla být již brzy pomocí spolku Schulverein založena. Zapsáno bylo tehdy víc jak 20 dětí.

V dalších letech se objevila snaha stavitele Ilgnera a zábřežského tesařského mistra Schöna zakoupit dům č. 66 ve Skaličce a vytvořit z něj vhodnou budovu pro budoucí německou školu, předběžně se také domlouvali s katechetou Janem Churým na vyučování náboženství. V listopadu 1906 zase požádal tovární dělník František Baldermann skaličského starostu Jana Hýbla o povolení k výstavbě domu. Žádosti nakonec nebylo vyhověno, neboť starosta brzy rozpoznal, že by z nového domu mohla být obratem vytvořena právě schulvereinka. Přesto i v dalších měsících nadále pokračovaly pokusy zřídit v obci školu německou, které byly doprovázeny podáváním rozličných stížností k zemskému výboru.

Představenstvo obce na vzniklou situaci bylo nuceno zareagovat. Zažádalo o zřízení pobočky místní školy, což c. k. okresní rada v Zábřeze povolila. Ve školním roce 1907/1908 bylo ve skaličské škole vyučováno dle osnov dvojtřídní školy. Děti patřící do první třídy byly vzdělávány ve školní budově, přičemž jejich učitelem byl správce školy František Merta. Druhá třída byla zřízena opět v domě č. 21, zde vyučoval do května 1908 František Ston, následně učitel František Hlupý.

V červnu 1908 se sešla školní rada, na které bylo dojednáno zažádat opětovně o zřízení paralelky. Taktéž bylo požádáno o rozšíření školní budovy z jednotřídní na školu dvoutřídní. Návrh byl schválen obecním výborem a k 10. srpnu přišlo povolení místní školu rozšířit také od c. k. zemské školní rady.

Na zasedání obecního výboru 15. května bylo vypsáno ofertní řízení, jehož prostřednictvím měl být vybrán vhodný stavitel české národnosti a s nejnižší ofertou. Nadstavba budovy byla následně svěřena staviteli Luboru Lolkovi ze Zábřeha. S pracemi bylo započato v červenci téhož roku. I když průběh prací velmi ovlivňovalo počasí, byla budova v polovině října zkolaudována a pravidelné vyučování začalo již 18. října. Celkové náklady přístavby byly stanoveny na 10 000 K, proto byla školní rada nucena uspořádat dobrovolnou sbírku, při které bylo v krátké době vybráno přes 2 000 K. Zbývající část nákladů pak byla uhrazena půjčkou ve výši 8 000 K od Občanské záložny v Zábřehu. Po tomto činu snahy o zřízení německé obecné školy v obci definitivně ustaly.

V listopadu roku 1909 byla ve Skaličce otevřena také mateřská škola. Umístěna byla v dolní místnosti školní budovy. Učitelkou byla ustanovena Růžena Doleželová, v následujících letech potom Ida Šubrtová či Klementina Sedláčková.

Během první světové války byla školní budova často využívaná jako ubytovna pro vojsko, proto probíhalo vyučování jen polodenně, jedna třída byla vyučována dopoledne a druhá odpoledne. Žáci se také účastnili různých sbírek pro armádu a červený kříž, vypomáhali sběrem barevných kovů, vlněných a bavlněných látek či jahodového nebo ostružinového listí. Po skončení války byl vybrán za správce školy Ladislav Rumler z Janoušova, kterého v roce 1933 ve funkci vystřídal Josef Kolář.

Na počátku roku 1939 došlo k rozdělení původně české školy na českou a německou třídu. Správcem školy a učitelem v německé třídě byl jmenován Jiří Dyszkant. V červnu téhož roku byla otevřena také německá mateřská škola. Následně se německá třída osamostatnila a byla z ní vytvořena jednotřídní německá škola. Z důvodu malého počtu žáků nakonec splynula opět se školou českou, přičemž v 1. třídě se rozlišovalo jen české a německé oddělení. Tento stav zůstal až do konce války.

Někteří žáci po absolvování obecné školy ve Skaličce pokračovali ve vzdělávání na občanských školách či státním reálném gymnáziu v Zábřehu.

O kulturní a osvětovou činnost se v obci Skaličce staraly povětšinou spolky. Nejdříve byl založen Místní Odbor Národní Jednoty, a to roku 1900. Jeho náplní bylo povznést národní vědomí prostřednictvím pořádání nejrůznějších přednášek, besed, ochotnických divadel, tanečních zábav či výletů. Zaměřoval se také na podporu hospodářství, školství a zřízení knihovny. Předsedou místního odboru byl statkář Rudolf Smékal, v roce 1909 správce školy František Merta, poté statkář František Hrubý, od roku 1911 opět František Merta. V průběhu první světové války Místní Odbor Národní Jednoty ve Skaličce zanikl, obnoven byl v roce 1919 za předsednictví Emanuela Banka. Mezi lety 1927 až 1934 opět nevyvíjel žádnou činnost. Poté byl znovu zřízen, neboť byla potřeba podporovat národní vědomí v české obci s německou menšinou.

Obdobou Národní Jednoty ve Skaličce se stal v srpnu 1902 založený Místní Odbor Svazu Němců severní Moravy. Posláním tohoto spolku bylo poněmčit tuto obec. Za hlavní úkol bylo považováno otevření německé školy.

K velmi potřebným spolkům v obci patřil Sbor dobrovolných hasičů, který byl ustanoven v roce 1913. Na valné hromadě se do sboru zapsalo 35 členů. Předsedou byl zvolen František Merta, náčelníkem Emanuel Bank a jednatelem Quido Hejtmánek. V roce 1914 si dobrovolní hasiči zbudovali v obci zbrojnici. Po vypuknutí první světové války muselo 19 členů sboru narukovat. Činnost spolku byla obnovena v lednu 1919. O 16 let později měl sbor již 65 členů, přičemž předsedou byl Adolf Krmela, náčelníkem Josef Berka a jednatelem Emanuel Bank. Primární funkcí sboru byla likvidace požárů. Kromě toho se však spolek podílel také na kulturní a vzdělávací činnosti v obci. Ta spočívala v hraní divadelních představení, pořádání zahradních slavností, kácení máje, tanečních zábav a plesů. Po připojení obce k sudetské župě v říjnu 1938 byl celý sbor přetvořen podle německého vzoru, což se projevilo nejen ve změně uniforem, ale také v rozdělení členů do jednotlivých hodností. Z těchto důvodů opustilo spolek větší množství jeho příslušníků. Noví členové byli do sboru určováni, čímž pozbyl spolek svoji dobrovolnost. Velitelem se stal Josef Suchomel. Po skončení války navázal sbor hasičů na činnost, kterou vyvíjel v předválečné době.

V období první republiky působily ve Skaličce ještě další spolky. V roce 1920 byla založena tělovýchovná jednota Sokol, roku 1924 katolická Omladina, dále potom osvětový a vzdělávací spolek Havlíček a Místní osvětová komise. I jejich činnost byla zaměřena na konání ochotnických divadelních představení, přednášek a plesů.

 

Památky

 

Na území původně samostatné obce Skalička se lze setkat s několika pamětihodnostmi. K menším památkovým objektům patří troje boží muka. Nejstarší z nich nechal postavit v roce 1627 tehdejší držitel statku Martin Půhončí z Předmostí. Nachází se na hranici katastru Skaličky a Ráječka v blízkosti silnice. Původně stála o několik desítek metrů dále ještě jedna patrně podobná boží muka pocházející ze stejného období, ta ale byla v roce 1911 zničena zásahem blesku. Podle pověsti byli v blízkosti obou kapliček pohřbeni vojáci, kteří zahynuli během třicetileté války.

Zbylá dvoje boží muka se nachází nedaleko hřbitova ve Skaličce. První z nich se nazývají „u Trojice“ a byla vystavěna roku 1854 výměnkářem panem Badalem z domu č. 22. Druhá boží muka jsou zasvěcena svatému Prokopovi a byla zhotovena v roce 1884 obcí Skalička. Před tímto rokem stál na tom místě pouze dřevěný sloup s obrázkem. Traduje se, že byla postavena na památku krupobití.

V horní části obce stojí kaple sv. Prokopa. Dříve se na témže místě nacházela pouze dřevěná kaplička, která byla roku 1839 přestavěna do nynější podoby. Vysvěcena byla až koncem 19. století na žádost paní Najmanové, aby v ní mohly být slouženy mše. Ty se zde odbývaly dvakrát ročně. První byla sloužena v den svatého Prokopa na takzvané malé hody, druhá se uskutečnila vždy v hodové pondělí po svátku svatého Václava. Tomuto světci byla tato kaple původně zasvěcena.

Do poloviny 19. století se nacházela u cesty do Zábřeha na kopci Humenec ještě jedna kaplička. Její existenci nám potvrzuje veduta lenního statku Skalička z 18. století, kde je zaznačena. Zanikla kolem roku 1850.

Z drobných sakrálních památek se ve Skaličce dochovaly tři kříže. Kamenný kříž stojící naproti kapli sv. Prokopa byl vytvořen v roce 1913 na místě původního dřevěného kříže. Další kamenný kříž je umístěn na hřbitově. Pochází z roku 1906, kdy byl obecní hřbitov založen. Zhotovil ho kamenický mistr v Zábřehu Josef Šauer. Poslední kříž je dřevěný a nachází se v blízkosti zámku u hlavní silnice. Postaven byl roku 1891 obcí Skaličkou a na jeho následnou údržbu odkázal Josef Najman z domu č. 3 celkem 20 zlatých.

Za nejvýznamnější pamětihodnost a dominantu Skaličky lze považovat zámek, který byl vystavěný v klasicistním stylu na počátku 19. století tehdejším držitelem panství Michalem hrabětem Chorynským. Původně však vlastníci statku Skalička obývali tvrz, která se nacházela v blízkosti hospodářského dvora a pivovaru. První zmínka o ní se objevuje k roku 1639, lze ovšem předpokládat, že tvrz sloužila jako obydlí již dřívějším majitelům. Za držení panství rodem Hnátků z Wegenfurthu byla tvrz přestavěna v zámek. Po požáru roku 1772 z něj zbylo jen několik zdí. Následně byl zámek obnoven v pozdně barokním slohu. Jeho ideální podobu zachycuje veduta statku Skalička z roku 1789.

Přesto si nechal hrabě Chorynský v roce 1828 postavit nový zámek stranou tehdejší zástavby, na místě s krásným výhledem na podhůří Jeseníků. V následujících desetiletích prodělala samotná stavba úpravy v neobarokním slohu. V devadesátých letech 19. století nechal velkostatkář Karel Rösy v bezprostřední blízkosti zámku postavit hospodářské budovy. Další rozsáhlejší přestavbu plánoval uskutečnit v první polovině 20. století majitel statku inženýr Cyril Knob. Ta se však již neuskutečnila, neboť po roce 1948 byl jeho majetek, a tedy i zámek Skalička, zestátněn.

 

 

 

Kontakt

Mgr. Adéla Brablecová (roz. Skoumalová) Zábřeh
+420605815814 skoumalova.adela@seznam.cz